Běžecké závody

Každý má nějaký důvod, proč běhá. Já jsem v loni začal s běháním právě závodem v Ladronce a mám pocit, že soutěžit s ostatními je tím hlavním důvodem, proč běhám. Běhání mě baví a rád se proběhnu i jen tak, ale atmosféra závodu je pro mě jako droga.

V tréninku makáme, dřeme, máme různé bolesti, zranění, cítíme zlepšení, někdy propad formy, ale teprve v závodě se ukáže.
V ten den se člověk vzbudí dřív než jindy, nohy méně bolí, únava minulých dní ta tam. Pak se všichni seřadí na startovní čáře, v koridorech, a tep jde sám od sebe nahoru. Padne výstřel a od té chvíle už záleží jen na každém z nás. I když se v závodě potkáme se známými a kamarády z týmu a pomáháme si, i tak se dá spolehnout jen na to, co jsme natrénovali. Někteří sice říkají, že je to všechno v hlavě, ale do hlavy se to dostane jen tréninkem. Během závodu ze sebe člověk vydá víc, než zvládne v tréninku. Musí si dávat pozor, aby se nenechal unést a nepřepálil začátek. Před cílem už není sil nazbyt a běží se jen silou vůle, ale blízkost cíle a soupeři kolem nutí ještě zrychlit, jít úplně nadoraz.

A pak jsou tu ještě malé závody.
Takové, co si ráno vzpomenu, že vlastně odpoledne něco běžím. Když přijdou kvalitní soupeři, neliší se od těch velkých. Nejvíc mě na závodech baví to soupeření. Radši doběhnu v poli poražených po kvalitním souboji, než snadno vyhrát.

Závody jsou i svým způsobem kruté.
Nezáleží totiž na tom, kdo je nejlepší, kdo nejvíc natrénoval, kdo je nejsilnější, kdo je doma, kdo má narozeniny, kdo si to nejvíc zaslouží, kdo to vítězství nejvíc potřebuje. Vyhraje ten, kdo to zaběhne nejrychleji, ten nejrychlejší.