Mé běžecké vzory

Nepatřím mezi lidi, kteří by se příliš řídili druhými a vyhledávali vzory, přesto se rád přiučím od druhých. Jedno přísloví říká, že „Moudrý člověk se učí od každého“, jiné zase „Proč chodit ke kováříčkovi, když máme kováře?“. Tady jsou lidé, na které při běhu myslívám: 

Emil Zátopek – tuhle legendu československého sportu není třeba představovat. Patří mezi největší běžce všech dob, dokázal, co nedokázal nikdo jiný. Pro mě je příkladem neskutečné vůle a odhodlání. Vzorem toho, který to nikdy nevzdal, pro kterého překážka nebyla jen výzva, ale přímo potěšení. Jeho tréninkový model byl sice již překonán a moderní atleti dosahují lepších výsledků; pokud doběhnou. Emil doběhl vždy. Citovat jeho nesmrtelné výroky, by bylo nošení dříví do lesa, všichni je známe. Mně se na Emilovi líbil jeho přístup k soupeřům, ke sportu, k celému životu: prostý, skromný, přátelský. 

Ivana Sekyrová – je pro mě ze současných českých elitních běžkyň a běžců ta nejinspirativnější. Všichni ostatní mě předbíhají a vůbec mi to nevadí, jsou mladší, jiná kategorie, ale Ivana je mladší jen o pár let, je to holka a stejně dobíhá přede mnou. Je to teď jeden z mých cílů, někdy někde ji předběhnout. 

Zuzana Rusínová – je holka od nás ze severu. Dřela, makala a vypracovala se z hobíka ve hvězdu, která proháněla eliťáky. Celý loňský rok jsem na závodech, kde jsme se potkali, dobíhal za ní a tak jako bych letos rád předběhl Ivanu, honil jsem se se stejným přáním vloni za Zuzkou. Teď na chvíli přesedlala na jinou disciplínu, bude maminkou a tak nám mává podél trati, podává nápoje a povzbuzuje. Stejně pořád žije běháním. Už se těším, až se vrátí a bude nás chlapy prohánět. 

Abebe Bikila – byl už od mého dětství můj běžecký vzor. Spíš běžecký bůh. Dostal jsem do ruky knížku, kde byl popsán jeho příběh. Příběh o jeho famózním vítězství v maratonu na olympiádě v Římě 1960, kdy jako neznámý bosý běžec z Afriky zaběhl nový světový rekord a předznamenal budoucí nadvládu černých běžců na vytrvaleckých tratích. Příběh o tom, jak jako první dokázal zopakovat olympijské vítězství v maratonu a jako jediný opět ve světovém rekordu, když do Tokia přijel jen 6 týdnů po operaci slepého střeva. Příběh o tom, jak na třetí olympiádě odstoupil z maratonu na 17. km poté, co několik kilometrů běžel se zlomenou zánártní kůstkou (možná dokonce již od startu). Příběh o jeho dalším životě, kdy přežil těžkou autonehodu, kdy podle lékařů neměl ani přežít, každopádně se neměl vůbec hýbat, kdy dokázal rozhýbat horní polovinu těla a začal hrát stolní tenis a střílet z luku. Nakonec na následky zranění zemřel. Běžec, který snesl nejtvrdší tréninkovou zátěž, zemřel na nedostatek pohybu.