Běh a zranění

Zranění je strašákem pro každého aktivního sportovce, tedy i běžce. Drtivou většinu běžců jakékoliv úrovně potkalo nějaké zranění či běžecká stopka. Takže již od mých běžeckých začátků jsem očekávala, že to může potkat i mě. 

Bohužel po běžeckém kempu se mi začalo ozývat koleno, ale nebylo to nic hrozného. Říkala jsem si, že to bude zřejmě z přetížení. Dala jsem na doporučení a začala používat tejpy. Snažila jsem se celkově trošku zvolnit a více regenerovat. Bohužel se to ale stále nelepšilo. Takže jsem si zašla na fyzioterapii, kde mi udělali ultrazvuk a bylo mi řečeno, že mám v koleni lehký zánět. Jelikož jsem se rozhodla zkusit si jako takový zátěžový test zaběhnout první pražský ½Maraton, tak jsem pochopitelně chtěla být fit. Jen tedy tělo začalo absolutně protestovat a bránit se. 10 dnů před závodem angína a antibiotika. 

U jakéhokoliv zranění nebo nemoci je vždy důležitá i psychika, proto jsem se snažila zachovat klid a nezoufat. Nakonec jsem se rozhodla, že prostě závod půjdu zkusit. Atmosféra byla natolik strhující, že jsem na koleno úplně přestala myslet, ale bohužel po 11km začalo peklo, a to doslova. Jediná myšlenka v mojí hlavě: „nechci to vzdát!“ Do cíle jsem doběhla se slzami v očích a v tu chvíli jsem věděla, že to není a jen tak ok nebude. 

Navštívila jsem opět fyzioterapii a absolvovala jsem ošetření fokusovou rázovou vlnou, která by měla zkrátit celkovou dobu léčby. Diagnóza nezněla úplně pozitivně: zánět okostice a minimálně 4 týdny stop s běháním. Snažím se alespoň jezdit na rotopedu a plavat. Zranění samozřejmě není nic příjemného, ale i přesto to vnímám pozitivně. Naučila jsem se být více trpělivá a hlavně naslouchat svému tělu, což je ve sportu velmi důležité.