Kde nejraději běhám

Nejraději běhám v lese. Bydlíme na okraji vesnice, přímo před domem je les, který se rozprostírá na tři světové strany – k Hodonínu, k Rohatci a do Bzence. Vede tudy spousta cest širokých i úzkých pěšin, dokonce je les protknutý pěknou asfaltovou cyklostezkou, která je dlouhá kolem 20 km.

Dříve jsem běhala jen po lesních cestách, nyní více využívám cyklostezku a i silnici.
Po problémech s kolenem letos z jara mi fyzioterapeut doporučil právě asfalt, protože na pěšinách jsou vazy kolene více namáhané, neustále vyrovnávají stabilitu. Zdejší les je převážně borový, lesní cesty jsou tudíž plné vystouplých kořenů, klacků, šišek. Nemůžu se moc kochat okolní krajinou, musím se neustále dívat pod nohy, mnohokrát jsem zakopla, jednou jsem upadla opravdu hard. Dále musím být neustále ve střehu kvůli zvěři, les je plný divokých prasat, občas mi ta lesní čeládka dává najevo, že les patří jim.

Momentálně trénuji na maraton v Berlíně, takže počty kilometrů v tréninku postupně narůstají, proto se nevyhýbám ani silnici. Silniční běhy volím při předpokládané snížené frekvenci aut na silnici, např. o víkendu brzy ráno nebo večer.

Už je pro mě samozřejmostí, že běžecké boty balím všude s sebou.
Před pár dny jsem se vrátila z dovolené v Řecku, každé druhé ráno jsem při svítání běhala po Parze, poznávala nová zákoutí a natrénovala kopečky. A nebyla jsem sama, potkávala jsem podobně poblázněné lidi, jako jsem já.