Mé začátky

V dětství jsem dělala atletiku, převážně delší tratě, měla jsem výdrž, ale ne rychlost. V pubertě mě běhání přestalo bavit, zajímali mě víc kluci, ale v dospělosti jsem rekreačně sportovala vlastně pořád – kolo, lyže, brusle (in-line i lední), plavání, aerobik, zkoušela jsem i spinning…ale neběhala jsem. Po čtyřicítce jsem měla zdravotní problémy, léky, po nichž jsem začala přibývat na váze, aerobik mě přestal bavit a tak jsem nakynula. Pak mi jednou řekla dcera, že bych měla vyladit postavu do její svatby. To mě nakoplo.

Přesně 6. dubna 2013 v sobotu navečer jsem oblékla staré tepláky a botasky po synovi a vyběhla jsem do lesa před domem. Uběhla jsem přes čtyři kilometry bez zastavení, sice jsem měla pocit, že mám rozervané plíce, ale cítila jsem se nevýslovně šťastně. Hned druhé ráno v neděli jsem šoupla kachnu do trouby a vyběhla znovu. Opět paráda, ale další tři dny mě bolel každičký lenivý sval po těle, úplný lazar, sotva jsem chodila. Ale neodradilo mě to. Běhala jsem 4x – 5x týdně, prodlužovala délku, zvyšovala rychlost. V prosinci tohoto roku jsem zdolala první závod Skalica-Holíč-Hodonín, který měří 12,6 km, užila jsem si to, v cíli mě čekala rodina a kamarádky s transparentem. Sice jsem byla asi 30. od konce a na posledním kilometru jsem měla pocit, že mi upadnou nohy, ale v cíli ze mě sršely endorfiny. Dostala jsem gulášek a pivečko, a když jsme ten úspěch zapili v hospodě, uvědomila jsem si, že jsem našla to pravé ořechové pro mě.

Běhala jsem dál, zúčastňovala jsem se závodů Moravsko-Slovenského poháru, seznámila jsem se s novými běžci, běhat začali i další členové mé rodiny a kolegyňka. Vloni jsem uběhla dva půlmaratony, mým cílem je letos uběhnout tři půlmaratony, ale hlavně maraton v Praze a někdy si stoupnout i na bednu. Běhám sama, užívám si hodinu či víc sama se sebou, třídím si myšlenky, pozoruji přírodu kolem sebe. Po běhu se cítím báječně, už jsem na něm závislá, dobíjí mě. A naopak mi bere přebytečná kila.