Kde nejraději běhám

Běhání někdy může být trochu nudná záležitost. Je důležité si ho co nejvíce zpříjemnit, ať už dobrou společností nebo výběrem zajímavé trasy. Nejlepší je zachovávat co největší rozmanitost a běhat pokaždé někde jinde. Já mám tu výhodu, že v místě mého bydliště jsou 3 velice rozsáhlé lesy, které jsou protkány spoustou různých cest, ať už značených turistických stezek nebo zapomenutých pěšin, které dnes využívá snad jenom lesní zvěř. V tomto bludišti lze vytvářet různé varianty, takže málokdy běžím stejnou trasu jako někdy předtím. I po mnoha letech, kdy se chodím toulat do našich lesů, se mi stane, že objevím nějakou novou cestu.

Někdy jdu běhat jen s cílem se co nejvíce zničit a nepotřebuji se u toho kochat přírodou. Pro tento účel se mi nejvíce osvědčila atletická dráha na stadionu. Máme sice jen malý 250m dlouhý ovál, ale mě to bohatě stačí. Jednou až dvakrát do týdne sem chodím a běhám zde krátké, ale intenzivní úseky o délce 400 až 1000m. Už jsem párkrát běžel i 5km a jednou dokonce 10 km, ale bylo to psychicky mnohem náročnější než někde na cestách. Dříve by mě jít na dráhu ani nenapadlo, ale tréninkový plán od Tomáše mě k tomu donutil. Nikde jinde bych zde předepsané tempo 3:20 min/km a rychleji nedokázal splnit. Postupem času jsem tomu přišel na chuť, líbí se mi ten pocit rychlosti, který bych jinde sotva pocítil.

Úplně nejraději mám běhání do kopce.
Často si vyberu nějaký z našich bezejmenných krátkých kopečků a dám si ho několikrát po sobě s meziklusem zpět. Jindy zase běžím na kopec Milštejn nad Cvikovem, což je kopec o délce 1,5 km, na kterých se nastoupá přibližně 150 výškových metrů. Když se to běží trochu v tempu, tak je nahoře člověk slušně vyšťavený. Občas si také zajedu zatrénovat do Liberce, kde běháme po sjezdovce na Ještěd, což je ještě vyšší liga a v nejprudších pasážích jsem rád, že vůbec běžím a o nějakém tempu nemůže být vůbec řeč.