Mé běžecké vzory

V poslední době narážím na samé články, které idealizují běh jako skvělý způsob relaxace a odreagování se od svých problémů, které však poněkud zamlčují jeho nepříjemné stránky. Běh totiž kromě zmíněného pocitu volnosti a svobody může přinášet i bolest. Pocit, který se spolehlivě dostaví vždy, když se člověk pokusí běžet na hranici svých možností. Můj obdiv patří všem, kteří tuto bolest pravidelně vyzívají na souboj a nenechají se jí zlomit. To je důkaz jejich pevné vůle a odhodlání posouvat své možnosti. 

Mými velkými idoly jsou samozřejmě elitní čeští běžci jako Jiří Homoláč nebo Vítek Pavlišta, které jsem měl tu čest potkat na závodech (alespoň na startu a v cíli, protože na trati se mi okamžitě ztratili z dohledu). Obdivuji je za to, co dokázali, ani si nedovedu představit, kolik dřiny a odříkání stojí za jejich výkony. 

Mými největšími vzory jsou však zkušenější borci z veteránských kategorií, které pravidelně potkávám na závodech naší okresní běžecké ligy. Například pánové O. Slaměný, V. Šrachta, Z. Bufka a řada dalších běžců, kteří za mlada lámali rekordy, a i dnes na závodech prohánějí o generace mladší běžce, jsou mi velkou inspirací. Těžko říct, kolik jim je let, protože jsou stále plní elánu, štíhlí, zdraví a pekelně rychlí. Vždy, když je pozoruji, říkám si, že bych chtěl být jednou jako oni, a i v pozdější fázi mého života takto s radostí sportovat, být zdravý a inspirovat své okolí.