Běh a partnerství

„Jdu ven.“ „ Dobře, užij si to.“ To jsou nejčastější slova, která slyším, když se chystám vyběhnout. Je to moc fajn a nechci se rouhat stěžováním, ale přijdou i chvíle, které tak jednoduché nejsou.

Potýkala jsem se a stále se potýkám se zdravotními problémy. To mezi námi vytváří největší rozkoly. Myslím, že o sobě můžu říct, že jsem dříč a nadšenec. Ne všichni doma se mnou tohle nadšení sdílejí. Těch řečí, co slyším, když jdu běhat potom, co jsem ráno nemohla slézt ze schodů, si neumíte ani představit. „Jsi blázen?“ „Děláš si ze mě srandu, že chceš jít běhat?“ Částečně to chápu. Má strach. Navíc na rozdíl ode mne zřejmě přemýšlí racionálně, ale sakra já to přeci chci dokázat.

Zdálo by se, že tedy budeme hledat cesty kompromisů, bohužel v některých otázkách je On prostě neoblomný. Párkrát jsem revoltovala, ale výsledek, kdy se mnou nemluví doma ani klika od dveří není úplně optimální. Předpokládám, že víte, o čem mluvím. Občas si to zažije každý ve vztahu dvou dospělých a svéhlavých osob.

Výsledkem tedy je, že si užívám velkou podporu a občasného parťáka na běh
, když zrovna nekulhám a netrpělivě poslouchám starostlivého muže, když zrovna kulhám. Doma tak máme pohodu, a to je hlavní.