Mé začátky

Jsem hlava dubová, řekla jsem si jednou na začátku týdne, že koupím boty a začnu běhat. Hledala jsem sport, který můžu provozovat kdykoliv. V sobotu jsme s kamarádkou podnikly úspěšnou výpravu – boty koupeny. Ještě tu noc jsem sama vyběhla a vrátila se těsně před půlnocí. Byla jsem splavená, unavená, ale šťastná jako blecha, že jsem vyrazila.Zarputilost mi zůstala za roky bojových sportů. Bez té bych asi u běhu nevydržela. Každý mi říkal, jestli jsem se nezbláznila a já? Říkala jsem si to samé! Pokaždé když jsem vyběhla, jsem si opakovala jestli jsem normální. Běh bolí a nepřestal bolet ani po prvních uběhnutých 1000 km, ale jsem najednou víc pohodovější a klidnější. Udělalo mi velkou radost, když se se mnou rozběhalo i pár lidí z mého okolí. Najednou už pro ně nejsem ten blázen, co má 14denní pomatení smyslů.
Na podzim jsem běžela 10 km závod.
Příprava se nepovedla a skolilo mne vedro. Rozhodla jsem se, že se nebudu vymlouvat a prostě to dám znovu a líp! Bolest ani únava mne nezastaví. Dám do toho vše. Čas jsem měla 1:25 hod, ráda bych se dostala pod 1:20, tajným snem by bylo dostat se pod 1:13, ale to by musely být opravdu ideální podmínky. Bojím se vedra, ale 10. 9. 2016 prostě bude MŮJ den.