Jana Hlavacká: Frustrace? Dobrý začátek

aneb Jak jsem se stala Hvězdou Sportisimo

Běh k mým oblíbeným sportům nikdy nepatřil. To platilo až do ledna 2016, kdy jsem se hecla a zareagovala na výzvu od Sportisima, které hledalo nové Hvězdy pro následující rok.  K tomu ale vedla opravdu dlouhá cesta… 

Začalo to pár let zpátky, kdy jsem v různých internetových skupinách opatrně sondovala, jak je to vlastně s tím běháním. A předsudky padaly jeden za druhým, třeba: Cože, oni mě nediskvalifikují, když kus závodu nepoběžím, ale půjdu? A on je to nejen sportovní, ale i společenský zážitek? Hmmm. 

Pak přišel můj první závod: Běhej lesy – Karlštejn. Lákalo mě zejména, že se běží přes Ameriku, kde jsem byla naposledy před 25 lety. Při svatební cestě. Ano, motivovala mě nostalgie J. Registraci jsem si koupila od běžkyně, která se nemohla zúčastnit a přesvědčila mne, že i když běhám max. 5 km, zvládnu to. Začala jsem tedy trochu trénovat.

A pak jsem najednou stála na startu. Za zvuku fanfár a písně z „Noci na Karlštejně“ jsem nadšeně vyběhla… a po krásných 500 m už šla. (Přece tu ode mě nikdo nemůže čekat, že do tohohle kopce poběžím.) 

Pod kopcem stála moje dcera, která jela se mnou a pracovala na závodech jako pořadatelská služba. Dcera na mě volala: „Kdopak nám to běží?“, „No poběž!“ a podobné impertinence. Moje vlastní dcera! J Kdybych nebyla tak vyčerpaná, tak svůj vtípek nepřežila. Závod byl ale krásný a já byla moc spokojená (že jsem vůbec doběhla). 

Následovaly další závody a já si je všechny moc užívala. Iluze o mých běžeckých schopnostech mi vydržely až do září 2016, kdy jsem se s kolegy z práce účastnila závodu Běchovice – Praha. Byla to katastrofa, debakl, fiasko. Přepálila jsem začátek a po 4 km už byl u mě indián a až do konce mne neopustil. Půl hodiny za námi startovali starší chlapi a ti nejlepší mě předbíhali už před posledním kopcem. To bych ještě snesla. Když mě ale v kopci začali svižně předbíhat bělovlasí 70letí běžci, moje sebevědomí dostalo fatální kopanec. V cíli jsem se zařekla: už nikdy víc!

Pak se mi to ale rozleželo. Jak jsem psala na začátku, hozenou rukavici od Sportisimo jsem prostě nemohla nezvednout. Napsala jsem motivační dopis, prolezla archív fotek, vše odeslala – a čekala.

No a v pátek mi zčistajasna zavolala Gábina ze Sportisima, že mě vybrali a jestli se prý opravdu chci stát Hvězdou Sportisimo? Ano, ano, ANO! A prý do pondělka nikomu ani slovo. Telefonát mě zastihl v práci. Takže když jsem radostí poskakovala po kanceláři jak blázen, vešla kolegyně a já jí prostě nevydržela neříct, proč zářím jak vánoční stromeček. A nevydržela jsem to ještě několikrát – sdílená radost je přece dvojnásobná radost, ne? Takže jsem to řekla i partnerovi Ivanovi a dětem. (Ano, přiznávám: i taková Kelišová je proti mně mlčenlivá jako hrob.)

Víkend jsem z velké strávila sněním o svých příštích běžeckých úspěších. A v pondělí to bylo oficiální. Byla ze mě jedna z dvanácti Hvězd Sportisimo!