Příběh jedné zasloužené medaile

Ohlédnutí Martiny Ochmanové

„Děkuji celému týmu kolem Hvězd Sportisimo za úžasnou organizaci a péči, mám krásný zážitek a jsem na svůj výkon hrdá!“


Zhodnocení trenéra

Martina Ochmanová

Zaběhnutý čas 1:58:10



celkové pořadí - 3579. místo

Tak už jsem se po 3 dnech volna trochu vzpamatovala. A utřídila si myšlenky o tom, jaký zážitek pro mě vlastně ten půlmaraton v Praze byl. Vím, že někdo si takový počet kilometrů „dává k snídani“, za mě to bylo kus dřiny, potu, přemlouvání se (občas). Chtěla jsem dokázat hlavně sama sobě, že to zvládnu. Nemůžu úplně říct, že to bylo jen tak lusknutím prstů, trénovala jsem na to celý březen a část února.


Den závodu měl krásnou atmosféru, i když to byl takový humbuk, no představte si, když kolem máte přes 11 tisíc běžců  . Moc jsem se těšila, hlavně na to, že uvidím své kolegy a lidi kolem Sportisima. Na start jsme se postavily společně s mojí kamarádkou a kolegyní Zitou z týmu Hvězdy Sportisimo. Tak dlouho jsme se o tom bavily a teď stojíme na startu a jsme nedočkavé a trochu nervózní (možná i proto, že jsme před startem chtěly ještě na záchod, ale nestihly jsme to.


Start je tu, slyšíme ostrý výstřel, Smetanova Vltava burácí z reproduktorů, atmosféra je úžasná, masa lidí se dává do pohybu. Měla jsem obavu, že se snad pošlapeme, ale bylo to nad očekávání super a nikomu jsme po hlavě nelezly. Co mi dělalo větší problém, byl běh po kostkách a tramvajových pásech. Se Zitou jsme si ale řekly, že si to prostě užijeme. Držely jsme se tempa cca 5,30 a svorně si povídaly o tom, co má kdo na sobě (nejvíce nás zaujali běžci v růžových kompreskách, tudy ne, pánové!  ). Sledovaly jsme a probíraly, kudy to asi tou Prahou právě běžíme, a vyhlížely v protisměru naše rychlejší kolegy, kteří se už vraceli. Trochu depresivní nám přišlo, když se ti superrychlí černoši už vraceli do cíle a my měly za sebou jen něco přes 10 km. Ale kolem cesty bylo spoustu povzbuzujících fanoušků, krása!


Potkali jsme několik stánků, kde hrály hudební skupiny, různí zpěváci, nebo jen kluci s mixážním pultem, super! Asi na 16. či 17. km, jsem toho začínala mít dost, jsme kvůli šetření energie přestaly mluvit. A pak přišla drobná krize: 20 km? Vždyť už je to kousek. No právě! Naštěstí jsme měly v kapsičce energetickou tabletu pro čas nouze. A ten právě přišel. Zita měla skvělý nápad, dáme tabletu a zrychlíme do cíle. Oukej, já měla jiný plán: dát si tabletu a do cíle dojít .


Nakonec jsme se rozdělily. Zita pelášila, nakonec jsem si taky řekla, že to tedy taky doběhnu a do posledního kilometru jsem dala poslední zbytky sil. a najednou… jsem v cíli! Dostala jsem láhev s vodou, super, říkám si, mám žízeň... Jenže lahev měla takový ten cucák, kdy musíte oddělat takové to něco, abyste to otevřeli. No a já toho prostě nebyla schopná, jak se mi třásly ruce. Nebo vlastně celé tělo.


A pak mi nějaká paní na krk vesele pověsila medaili. TOHLE byla ta chvíle, na kterou jsem se TOLIK těšila. A teď je ta chvíle tady a já se slyším, jak říkám jen „Ty jo, ta je těžká!“. Na nic dalšího jsem se nezmohla.

Děkuji celému týmu kolem Hvězd Sportisimo za úžasnou organizaci a péči, mám krásný zážitek a jsem na svůj výkon hrdá!


Martina před startem závodu bojovala s nejistotou, jestli bude schopna závod dokončit pod 2 h. Závod rozběhla ve stanoveném tempu 5:30/km. I přes krizi v úplném závěru dokázala ve stanoveném čase závod zvládnout. Martina má vše před sebou, je svědomitá, má ideální vytrvaleckou postavu a sama chce dále své časy zlepšovat.