Sportování a antibiotika: jde to dohromady?

Poslední den běžeckého kempu mi nebylo dobře, v noci mi byla zima a běh byl pro mě ten den zničující. Jana mě ale hodně podporovala a zvládla jsem to. Běžecký kemp je za námi. A mě začíná příprava na můj první půlmaraton. Už je to jen v mých rukou. 


Přijíždím do Prahy a musím chvátat, abych stihla vlak do Budějovic. Mé tréninky využívám i v tuto chvíli, protože v metru na Hlavním nádraží zjišťuji, že mi vlak jede za 6 minut a navíc nemám koupenou jízdenku. Potím se jako blázen, je mi mdlo, ale hecnu se – vždyť ještě dnes ráno jsem přece běhala ty kopečky. Stihla jsem to! Jsem dobrá :-) Teď rovnou z vlaku postnu fotku na instagram a můžu umřít. J Už se těším domů, až pomazlím psa a nebudu muset dělat nic.


Jsem doma, nemám chuť jíst, začínám kašlat, ale není to nic hrozného, snad to spraví několik hrnků horkého čaje. Přítel se ptá, jestli půjdu do práce. Odpovídám, že jo, že mi není zas tak zle. V noci už to vypadá jinak, skoro čtyřicítky horečky a nejsem schopná ani mluvit.  


A je to. Jedním slovem paráda. Jednu chvíli má člověk kolem sebe bezva tým, tréninkové vedení a budoucí skvělé výsledky přímo na dosah. A pak se všechno sesype jako domeček z karet díky horečkám a diagnóze od doktora, která vás šoupne pěkně zpátky na začátek vašeho snažení.  

Je to zánět průdušek a nosních dutin. Během dvou týdnů dvoje antibiotika. A to je jen začátek. 


Proč se to děje zrovna mně, když jsem antibiotika nebrala už přes dva roky? No, zěžko říct, ale jedna věc je jasná: nebudu to vzdávat. Doktorka sice nařídila naprostý klid, ale jak jej má člověk dodržovat, když za zhruba čtyři měsíce běží půlmaraton?  A za měsíc a týden letí na dovolenou?? Zatnu zuby a holt to budu muset přežít, přeci do dovolený musím být zdravá. Ležení v klidu doma je pro mě naprostá katastrofa, chci jít ven a aspoň se projít, ale nemám vůbec sílu a vlastně ani na vycházku nesmím. Klid se mi ale vcelku dodržovat daří, i když tedy nejsem dostatečně poctivá. Uvařit a uklidit přeci musím. 


Hurá, jsem zdravá! Prý bych ještě mohla být do konce týdne doma, ale středa je zlomem týdne, tak už se nechám uschopnit. Zaprvé už opravdu potřebuji mezi lidi, zadruhé se musím připravovat na závody a zatřetí už mám toho bytu plný zuby. A dovolená se blíží… 


Je to tady, jedeme na letiště! „Máš doklady? Peníze? Klíče?“ Těmito otázkami bombarduji přítele, ale sama na letišti zjišťuji, že nemám hodinky na běhání a kartičku pojištěnce. Sakra! Co ještě jsem tak asi zapomněla? Hmm, sluchátka! Ach jo. A cenu o zapomnětlivce výpravy vyhrává… 

(TIP: Až se budete balit na cesty, zapojte neprůstřelného a 100% spolehlivého průvodce při balení – SEZNAM! Nechápu, na co jsem myslela, že jsem si ho nevzala k ruce.) 


První dojmy z Filipín po příletu: nějak mi to tu nesedí. Všude nepořádek, nevábné pachy a další věci, na které nejsem jako Evropanka zvyklá. „Jiný kraj, jiný mrav“ tady pro mě platí několikanásobně.  


Protože jsme byli všichni z cestování naprosto odrovnaní, první noc jsme spali celých 14 hodin. Ještě než se ostatní vzbudili, zaběhla jsem si sama něco ke třem kilometrům. Po běhání jsem ale šla ještě spát a poté vstala s ostatními. Nikdo z nich ani netušil, že jsem už byla běhat. Běhání je po několikadenním cestování jak studená sprcha, kterou nečekáte. Byla jsem totálně vyčerpaná, zmožená a jako nároční protivníci se ukázali i místní vysoká vlhkost v kombinaci s velkým vedrem. No, moc mi to nešlo, cítila jsem se, jako když běhám poprvé v životě. :-) 


I to může být důvod, proč kromě turistů na Filipínách nepotkáte skoro nikoho, kdo by běhal. Odhaduju to maximálně na jednoho běhajícího turistu na jeden filipínský ostrov. 


Místní kuchyně mi opravdu hrozně… nesedla. Skoro jsem nejedla, protože mi nic nechutnalo (a ze všeho jsem cítila zvláštní zápach. Rozhodla jsem se po jeho příčinách nepátrat). Proto jsem na dovolené i zhubla, což se povede málokomu. 


Nejlepší ubytování z celých Filipín bylo na ostrově Negros. Zde jsem se proběhla po pláži. Je to fajn, ale asi jsem spíš asfaltový běžec. Škoda, že tu není pro běhání trochu chladněji, aby už v tak dost velkém horku nebylo člověku ještě větší vedro. 


Z ostrova Negors jsme si udělali výlet lodí na Apo Island, kde se potápíte a můžete vidět mořské želvy v jejich přirozeném prostředí. Tady jsem si zaplavala – a bylo to pro mě nejnáročnější plavání v životě. Mám z vody odjakživa velký respekt. Ten den byly navíc extra velké vlny, ale vzala jsem to jako výzvu. Výzvu neutopit se. A povedlo se! J Viděla jsem jednu želvu a stačilo mi to. Přiznávám, to šnorchlování je opravdu náročné, alespoň pro mě teda určitě. 


A (zatím) poslední atrakcí, kterou si odteď s klidným srdcem nechám ujít, byl canyoning. Kdo ale má rád vodu a pořádnou dávku adrenalinu, rozhodně doporučuji.  

V Cebu jsme navštívili Oslob, turistický ráj a zároveň místo pro sledování žraloků velrybích. Čekali jsme na ně sice přes dvě hodiny, ale čekání se vyplatilo. Žraloci měli kolem 6 metrů a byli impozantní. 


Po návratu zpět do Čech jsem dva dny jsem odolávala dalšímu bacilu, ale teplotní rozdíly mne zřejmě přemohly a evergreen je zpět: mám další antibiotika. Říkám si, že tohle už je snad za trest. Kdo potřebuje pracovat na sobě a připravovat se na nějaký závod jistě chápe, jak „bolí“ tenhle vynucený krok zpět. Co krok, možná skok! 

Ale nenadělám nic. Pevně doufám, že již brzy budu zdravá, tělo bude fyzicky připravené na nový začátek a já budu postupně, ale spolehlivě připravená na vytoužené závody letošního roku.