Jak mi Roman Šebrle ukázal záda

Ohlédnutí Rudolfa Červinky

„Cílem probíhám v čase 1:35:23. A v hlavě se mi rodí jistý plán. Plán o tom, že SPORTISIMO ½ Maraton Praha byl jen začátek…“


Rudolf Červinka

Zaběhnutý čas 1:35:23



celkové pořadí – 808. místo

Ticho, že by člověk slyšel špendlík spadnout, a pak bum – výstřel! Pražský Sportisimo půlmaraton právě odstartoval.

Rozezní se tóny Smetanovy Vltavy, nohy se začínají rozbíhat a lidi už se začínají předbíhat. Každý si to žene podle svého tempa (někdo záhy zjistí, že neudržitelného). Stržen davem zdatnějších běžců a burácením diváků, užívám si tu obrovskou spoustu lidí kolem a jejich fandění.


Ha, elita už běží zpět a směřuje na Palackého most. Tempo je rychlé, ale cítím se dobře, nohy netuhnou. Přebíhám Vltavu a sbíhám ulicí Svornosti. Otevírá se dlouhá dálnice, která končí otočkou na téměř samém konci Strakonické. Stíhám se pozdravit s Vláďou, který si to neskutečně žene, je to borec. Před otočkou zahlídnu Janu, a tak si řeknu, že by ji nebylo špatné doběhnout a chvíli se společně navzájem táhnout. Po chvíli se mně to podaří, ale společné tempo nám nevydrží dlouho, u občerstvení se rozdělujeme a běžím zase „sám“. Sám ve svých myšlenkách s dalšími cca 12 000 lidmi na trati a několika stovkami podél ní.


Přeběh zpět přes Vltavu k Národnímu divadlu je návrat do špalíru lidí. Jsem na 10 km, sleduji hodinky, pomáhá mi pásek na ruce s mezičasy, cíl 1:40. Zjišťuji, že jsem si stihl udělat slušný náskok. Necítím, že bych se hnal jako splašený kůň, co zběsile cválá k Taxisově příkopu, kde shodí svého jezdce.


Na Mánesově mostě dobíhám Romana Šebrleho, opět příjemné zpestření, když vím, že před závodem prohlásil, že jde na 1:35. Snažím se ho držet, což se mně daří zhruba další 3-4km. Nábřeží Edvarda Beneše a Kapitána Jaroše je ale dlouhé a neúprosné, přichází tišší část závodu. Dávám si gel, abych nalil novou energii do žil, snažím se udržet tempo první poloviny závodu. Začínám ale cítit, že zpomaluji. A dokonce to i vidím: Roman Šebrle mi ukazuje záda a mizí kdesi vpředu. (Romane, počkej! – No, nepočkal.) Není zde tolik diváků, pole je roztrhané a chvílemi si to táhnu opravdu sám. Cíl se ale blíží, už tu je Rohanské nábřeží.


Krize přišla na posledních dvou kilometrech, kdy jsem se „zastavil“ tedy tempem spadl na čas okolo 5 min./km. Tady už jsem vyhlížel Čechův most, ale ten se stále ne a ne objevit. Konečně jsem se k němu probojoval, přebíhám ho, míjím loňskou hvězdu Jirku Hesse, pereme se s tím oba stejně. Z myšlenkové letargie mě vytáhne Jana, která se po mém boku objeví asi 800 m před cílem, což mě do závěru zvedne. Chvilku běžím s ní, pak ji naznačuji, že já už přidávat nebudu, a tak mi Jana dnes už podruhé mizí.


Ale jenom na chvilku! Už také vbíhám na modrý koberec, vidím časomíru. Neskutečný pocit, který mám po celý závod, který jsem si užíval, se teď mění záplavu slasti a lehce přiblblý úsměv na tváři. Je to pocit dobře odvedené práce, pocit „prodaného“ tréninku, to vše a spoustu jiného se mi honí hlavou.

Cílem probíhám v čase 1:35:23. A v hlavě se mi rodí jistý plán. Plán o tom, že SPORTISIMO ½ Maraton Praha byl jen začátek…

Zhodnocení trenéra

Ruda dělá každý tréninkem velké pokroky, v přípravě vše odběhal a byl připraven závod dokončit v čase pod 1:40. Závod rozběhl odhodlaně s jasným cílem překonat sám sebe. V závěru zvládl krizi a svým odhodláním a vůlí závod dokončil ve výborném čase. Ruda se rozhodl, že v letošní sezoně odběhne všechny půlmaratony série RunCzech a k tomu budu směřovat i jeho tréninky.