Na mohutném vápencovém skalisku v minulosti stávala tvrz označovaná jako hrad Špraněk či Zkamenělý zámek. Byla založena v roce 1313 Dětřichem ze Spran. Po jeho smrti roku 1355 se stal majitelem Jan Jindřich. Více informací anály nenabízejí… Jelikož v roce 1398 markrabě Jošt zapsal Eduardovi z Kunštátu pouze panství a místo tvrze, usuzuje se, že objekt v době markraběcích válek zřejmě zpustl. 

Sejdeme do údolí a podíváme se nad sebe. Vidíme mohutné vysoké vápencové skalisko se vzácným rostlinstvem, které se zvedá do výšky 54 m nad hladinou potoka. O něco níže je ve výši 25 m částečně zřícená skalní brána, v jejíž stěně se nachází vchod do velké ponorné jeskyně. Skalní brána v masivu vrcholu s podivně znějícím jménem Špláz (539 m) je největší skalní bránou na Moravě. Dosahuje výšky asi 8 m a šířky 9 m. Uvnitř mohutného a několik metrů hlubokého portálu se nachází asi 15 metrů dlouhá jeskyně, která úzkými průrvami pokračuje dále do nitra. Na stěnách této jeskyně, která dříve sloužila jako ponor zdejšího jeskynního systému, jsou dobře patrné zbytky skalních „hrnců“, které vznikly výmolnou činností tekoucí vody.

Do jeskyně však raději nelezte…

Vidíte ve zkamenělé bráně horolezecké skoby? 

Když si bránu dostatečně prohlédneme, sejdeme až k potoku. Podél něj pokračujeme asi 15 minut k rozcestníku Vojtěchov. 

Jdeme podél potůčku, po kterém se stezka jmenuje. Potok Špraněk není žádný veletok. V podstatě by se dal považovat za jeden z desítek potoků a potůčků, které pramení v kopcích Zábřežské vrchoviny. Pro místní jeskyňáře je to však téměř posvátná voda, protože může za vznik mnoha okolních jeskynních systémů. Samotný tok Špraňku není nijak dlouhý – pokud tedy hovoříme o potoku, který teče na povrchu. Měří asi 12 kilometrů. Ve skutečnosti je to ale jinak. Špraněk protéká krasovou krajinou, kterou kdysi pomáhal vytvářet. Jeho vody se stejně jako před miliony let i dnes propadají do jeskynních systémů, z nichž voda vytéká až velmi daleko. Bylo prokázáno, že se část vody Špraňku objevuje až pod kopcem Třesínem, což je odsud asi 13 kilometrů. 

Jste na rozcestí? Teď musíte po žluté. Bohužel do kopce. Ale je to jen kousíček, nebojte. K autu to máme necelé 2 km.

Jak vylezeme na kopec, vydáme se doleva. Potkáváme kopřivy a keře černých bezů. Jsou to léčivé rostliny. Na jaře květy bezu krásně voní. Všem… Kromě nás, alergiků. My museli slupnout pilulku antihistaminika. ☺ 

Také jste na něco alergičtí? Myslíte, že byla na něco alergická třeba princezna Jasněnka? A co ten ohnivý pes, co vrčel na zkamenělém zámku? ☺ 

Zápar z květů černého bezu, ale i plody snižují vysokou teplotu. Černý bez také podporuje pocení, což je přínosem při infekcích a všech dalších nemocech, při nichž je nutné se důkladně vypotit. Pomáhá při neuralgických potížích, jako jsou například záněty trojklaného nervu, migrény, bolesti periferního nervstva, páteře, ischiatické bolesti. Čaj z bezinek čistí krev, zažívací orgány i ledviny. Je to prostě úžasná bylinka. 

Když byla autorka tohoto textu malá, její babička květy dokonce obalovala a dělala jako řízky. Této dobrotě se říká kosmatice. Mnozí ji ale nemusejí. Zvlášť zaryté řízkaře skutečně neuspokojí. Ovšem bezinková šťáva, ta byla a je fantastická pro každý chuťový pohárek!

Máte rádi řízky? Co všechno v trojobalu už jste snědli? Bonbonek a čokoládička se nepočítají, ty jsou obalené celofánem. ☺ 

Šlapeme dál a dál až k rozcestníku Pod skálu. 

Pozor! Někdo nás sleduje! Všimněte si, kolik zde mají buky očí! ☺

O bucích a dubech si povyprávíme někdy jindy, teď už vás určitě bolí tlapičky a těšíte se na nějakou dobrotu u cíle. 

Po známé stezce kráčíme k parkovišti. Těsně před ním je cedulka s mapou a vyřezaným zvířátkem, do kterého jste už jistě strčili hlavu. ☺

9. Jak se jmenuje zvíře u mapy?