Teplo

Běhání ve vedru mi v tréninku ani příliš nevadí. V nižších tréninkových tempech se tak nepřehřívám a tepová frekvence je i přes odpovídající zvýšení v přijatelných mezích.

Největší vedro v tréninku jsem zažil vloni v Itálii. Byl jsem líný ráno vstát a tak jsem vyběhl až v 11 hodin, kdy se teplota blížila 40°C. Po 8 km jsem byl tak přehřátý, že jsem musel strávit 20 minut ve studené sprše.

Hlavní problém s teplem přichází při závodech, kdy běžím ve vysokém tempu, a tělo se nestíhá ochlazovat. U kratších běhů (5, 10 km) se to odrazí jen na vyšší tepové frekvenci a tím pochopitelně i na horším čase, ale u delších běhů se přidává i zvýšená potřeba doplňování tekutin a minerálů, tedy pití. Běžet s žaludkem plným vody není nic příjemného a tak je třeba najít kompromis a pít jen tolik, kolik je opravdu potřeba. Jenže, kolik to je? Emil Zátopek nepil vůbec, ani při maratonu, ale dneska už víme, že dehydrované svaly podávají horší výkon a tak se doporučuje pít malé dávky na každé občerstvovačce. Ochlazení také pomáhá polít se vodou, mokrý dres krásně chladí, ale lepí se na tělo a brání pohybu. Navíc mokro v botách může mít dost fatální následky. Přes to všechno mám pocit, že vedro i při závodech docela zvládám, možná líp než většina ostatních.

Nejhorší závodem ve vedru byl asi letošní Mattoni 1/2maraton v Olomouci. Startovali jsme v 35°C a během závodu teplota klesla jen o pár stupňů. Vedro umocňovalo město rozpálené z poledních 40°C teplot. Přesto jsem si ten závod svým způsobem užil. Ve vedru s vodou odchází z těla minerály, tak se snažím pít isotonické nápoje a používám i snadno rozpustný hořčík.