Trénink při práci

Pracuji, trénuji, vařím, peru, uklízím a zase trénuji… Začala jsem běhat kvůli hubnutí, téměř každou sobotu od jara do podzimu objíždím závody, což mě motivuje k tréninku ještě víc. Letos jsem si laťku ještě zvedla a maraton se pro mě stal doslova spalujícím motorem. Tomáš mi doporučil, abych zjara vynechala menší závody a připravovala se výhradně na Wolksvagen Maraton v Praze. Nemíním ale vynechat v dubnu Mikulčice a rodné Vacenovice a především 1/2Maraton v Praze. 

Jak při práci, tak i při tréninku platí známé přísloví: „Když se chce, tak to jde.“ Moje rodina mi běhání toleruje. Zpočátku si ze mě dělali legraci, a teď mi fandí. Nadchla jsem pro běh obě dcery, zetě, snachu, kolegyni a kdo zkusí, už nechce jinak. Manžel zatím běhání zvažuje. Několikrát mě doprovázel na kole při dlouhých bězích a celou cestu něco tahal z kapes a jedl. Teď mám velmi dlouhé běhy každý víkend, nestíhám připravit oběd přesně na dvanáctou, což bere s nelibostí, ale už jsem pro příště ten problém vyřešila. Oběd navaří sám a bude ho mít včas. 

Kamarádky mi přejí a trochu ze mě mají legraci. Mají pro mě oslovení „naša Běhna“. Už mi tak říká i syn, který si rád zdřímne, než mamka doběhne. Když se zmíním o běhání před mojí ředitelkou, zvedne obočí, čímž mi naznačuje, že mám asi málo práce a hrozí, že mi zase přidá úkolů. Moje matka míní, že běh je mrháním energie a času a ničením zdraví. Moji žáčci mi pořád podstrkují pamlsky a já (občas) s díky odmítám. Natálka nedávno zvolala: „Paní učitelko, co nám to děláte? My vás chceme vykrmit a vy nám pořád běháte!“ Ale už se jich pár taky zúčastnilo závodů, chodím s nimi běhat mezi vinohrady.