Trénink při práci

Po skončení běžeckého kempu v Nymburce jsem plný euforie a nadšení. Návrat do reality je ovšem tvrdý. Od rána do večera v práci po žebříku nahoru a dolu, některé dny i v noci. Velké fyzické nasazení v práci, únava z kempu, upravený jídelníček, nedostatek času na odpočinek a na rodinu a k tomu zase rýmička. Sotva to zvládám i bez běhání. Čekal jsem, že když začnu s nulovou fyzičkou a nadváhou běhat, tak první dva měsíce budou těžký. Pokud ale vydržím do kempu, bude to dál už v pohodě. Přestanu běhat tajně po nocích a přiznám v práci a známým k čemu jsem se to odhodlal. 

Asi jsem se přepočítal. Výsledek je, že časy, za které teď běhám, jsou horší, než před běžeckým kempem. Mám pocit, že běžet rychleji prostě nejde, jsem vyčerpaný a unavený. Předepsané dny tréninku od trenéra tak musím nedobrovolně posouvat. Teprve teď si říkám, do čeho ses to blb... dal, máš tohle zapotřebí? 

Trenér Tomáš mě ale dokázal povzbudit, a když nestihnu trénink, svět se nezboří. Ve všední dny mi snížil denní dávky km. Po deseti dnech mám trochu času přes den si zaběhat, je krásný slunečný den, tak jdu na to a beru nejmladšího syna (5 let), který mne doprovází na kole. A dobrý pocit z běhu je zpět. Alespoň na chvíli. Musím to zvládnout! Teď, když už neběhám tajně. Většina kolegů v práci si sice ťuká na čelo, ale přejí mi, abych to ve zdraví přežil. A prý bych měl zvládnout v září 1/2Maraton alespoň ujít. Ale já věřím, že ho zvládnu uběhnout v odhadovaném čase trenéra.