Běžecké závody

Můj první závod byl pro mě zlomovým okamžikem mé běžecké kariéry. Do té doby jsem si myslel, že nemám potřebu s někým závodit a běh jsem bral pouze jako určitou formu relaxace. Pamatuji si, jak jsem zcela bez ambicí startoval z poslední řady a rozběhl jsem se jen tak pomalu. Po chvíli jsem ale zjistil, že se cítím dobře a začal jsem zrychlovat a postupně předbíhat další a další běžce. Vždy, když jsem někoho zahlídl na obzoru, stal se mým cílem a po jeho předběhnutí jsem si vzal na mušku dalšího a takto jsem se až do konce závodu posouval startovním polem. Doma jsem pak sledoval výsledky a přišly první ambice, říkal jsem si, že příště bych se mohl dostat před toho a toho a svět závodů mě pohltil.

Člověk je od přírody soutěživý tvor, akorát v dnešní době už není tolik prostoru k měření sil se svými soky jako dříve, kdy se lidé věnovali lovu, utkávali se v šermířských soubojích a podobně. Běžecké závody nám tedy dávají prostor se alespoň na chvíli proměnit v predátory pronásledující svou kořist. Všechno je však pouhá hra a soupeři jsou vlastně kamarádi, se kterými si po závodě rádi podáme ruku a sdílíme své emoce a zážitky. Často jsou slyšet věty jako: „Tak jsem se na tebe pověsil, ale dva kilometry před cílem mi úplně došlo.” Nebo slova uznání: „Ty jsi dneska ale letěl“ atd.

Závodění se pro mě stalo novou výzvou.
Kdybych nezávodil, asi bych těžko hledal motivaci k tomu, abych cíleně trénoval a zlepšoval se. Ano, je pravda že při závodech se člověk často zmáčkne úplně nadoraz a to potom bolí, ten pocit v cíli za to ale stojí. Všem, kteří závodní atmosféru dosud nezkusili, doporučuji, aby si našli nějaký z velkého množství závodů, které se dnes pořádají v každé druhé vesnici, a šli do toho.