Sportovní prohlídka

V polovině února jsem se vypravil na testování do Pražského centra Vital. Trochu jsem zabloudil ve víru velkoměsta, a tak jsem dorazil na místo s mírným zpožděním. Naštěstí jsem ale stihl větší část úvodní přednášky pana Mgr. Aleše Tvrzníka, který nás seznámil s průběhem a principy nadcházejícího vyšetření. Na místě již bylo také několik kolegů z našeho hvězdného projektu, s kterými jsem se velice rád seznámil a zpříjemnil si tak dlouhé čekání, než jsem se dostal na řadu. 

První částí vyšetření byla analýza složení těla. Za výsledky jsem byl pochválen, mám prý ideální běžeckou postavu a nízký obsah tuku. Jediným problémem je má levá ruka, která má méně svalové tkáně než pravá. Budu asi muset při některých činnostech zapojit i druhou ruku. 

Hlavním bodem programu byl však zátěžový test na běžeckém trenažeru. Běžel jsem vždy čtyři minuty, a poté mi odebrali krev z ušního lalůčku, aby v ní mohli stanovit koncentraci laktátu. Po každém intervalu následovalo zvýšení rychlosti. Z naměřených dat mi poté vytvořili grafy závislosti hladiny laktátu v krvi na rychlosti (km/h), tempu (čas/1km) a tepové frekvenci neboli takzvané laktátové křivky. 

O této problematice už byla napsána spousta více či méně odborných článků, proto jen stručně napíšu základní princip. Tělo dokáže vyrábět energii dvěma způsoby. Za normálních okolností náš organismus vytváří energii aerobním mechanismem, který je efektivnější, dlouhodobě udržitelný a hlavním zdrojem jsou tukové zásoby. V případě, kdy přísun kyslíku nestačí k výrobě dostatečného množství energie tímto způsobem, přichází na řadu způsob anaerobní, kdy jako zdroj energie slouží zásoby glykogenu, čili cukry. Tento způsob je méně efektivní a představuje pro organismus zátěž, kterou nelze vydržet dlouhodobě. Spalováním cukrů bez přísunu kyslíku vzniká právě v testu měřený laktát, který se hromadí a způsobuje nám známou svalovou bolest. Z laktátové křivky lze vyčíst dva hlavní údaje, a to takzvaný aerobní a anaerobní práh. Tyto informace lze využít v tréninku, kdy běháním v tempu, které odpovídá aerobní zóně, dochází ke spalování tuků a je vhodné pro snižování hmotnosti a rozvoj obecné vytrvalosti. Naproti tomu běh v anaerobní zóně má větší vliv na zvyšování kondice, ale představuje pro tělo velkou zátěž, proto není vhodné ani efektivní takto běhat každý den.

Běh na běžeckém páse byl pro mě novinkou, ale oproti běhu v terénu se mi zdál poměrně snadný. Ani se vzrůstajícím tempem běhu koncentrace laktátu v mé krvi nechtěla překročit hladinu 4mmol/l, což je právě kýžený anaerobní práh. Musel jsem tedy absolvovat interval navíc o rychlosti 18 km/h, při kterém jsem se už pěkně zapotil, ale můj organismus byl nucen přepnout do anaerobního režimu a křivka začala strmě stoupat. Byly mi naměřeny prahy 3:56 a 3:34 min/km a trenér Tomáš mi po zaslání těchto informací mohl upravit tréninkový plán ještě více na míru.