Pohodářův první půlmaraton

Ohlédnutí Jiřího Kasala

„Byl to prostě zážitek a na svůj první půlmaraton určitě nikdy nezapomenu.“


Zhodnocení trenéra

Jirka Kasal

Zaběhnutý čas 1:40:47



celkové pořadí – 1307.místo

Noc před mým prvním ½ maratonem, který se konal v Praze, jsem toho moc nenaspal, ale to se dalo čekat. Holt nervozita kombinovaná s nachlazením, kterého jsem se ještě nezbavil, se projevila na plné čáře. V pět ráno jsem usoudil, že už nemá cenu se dále převalovat v posteli a vstal jsem. Po spršce a drobné snídani jsem ještě překontroloval všechny věci a pak se nějak snažil zabavit, než vyrazím na autobus. Ano, po hodně dlouhé době jsem vyrazil MHD a nechal auto doma. Nechtěl jsem se nervovat s hledáním parkovacího místa v centru Prahy. Zároveň bylo fajn si do uší pustit svou oblíbenou hudbu a ještě na chvíli „vypnout“ a na nic nemyslet.


Abych na to všechno, co pro mne bude v ten den poprvé, nebyl sám, domluvil jsem se s další Hvězdou Sportisimo Rudou Červinkou a dali jsme si sraz v metru na Muzeu. Na naší cílové stanici Staroměstská už byly přímo davy běžců a já pomalu začal cítit nástup adrenalinu.


Tým Hvězdy Sportisimo měl sraz před stánkem Sportisima. Vzápětí dorazil i náš trenér Tomáš Ondráček a naše hlavní spojka ze Sportisima Gábina. Po sérii pozdravů a otázek, jak se kdo cítí, jsme se šli s Rudou převléct do závodního. Na základě tipů od jiných běžců i od trenéra jsem si přelepil bradavky voděodolnou náplastí (výborný tip) a třísla si promazal lékařskou vazelínou (ještě lepší tip). Obojí se mělo ještě výborně hodit! J Pak jsme si připnuli závodní čísla a vydali se za ostatními. To jsme již byli v plném počtu a vyrazili jsme s trenérem na protažení. Zlehka jsme se rozklusali, udělali si skupinové foto, na které doslova zaběhnul i Jirka Homoláč, který v rámci rozběhání běžel okolo. Pak výklus zpět, ještě poslední odskočení na toaletu, kde byly už v tu dobu neskutečné fronty – a hurá na start.


Velké překvapení nastalo, když nám bylo řečeno, že nebudeme statovat z koridorů, které jsme měli uvedené u startovních čísel, ale z předního koridoru, protože jsme Hvězdy Sportisimo (no jasně!). Na jednu stranu bylo super být tak blíže tomu šílenství před startem (musím říct, že ta atmosféra byla opravdu zážitek). Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že po startu budu mít v podstatě dvě varianty: buď se nechám hned od startu strhnout a vyrazím rychle, jak to jen půjde, aby mě hned po startu nepředběhlo tolik těch rychlejších běžců. Nebo se smířím s tím, že poběžím od začátku ve svém tempu, na které mám a že mě nevyhnutelně předběhnou spousty rychlejších běžců. Od mnoho lidí jsem slyšel a také četl všude možně, jak je tady neskutečná atmosféra a dokáže člověka strhnout, a že mnoho z nich ani nedoběhne, jak to na startu přepálí. To jsem samozřejmě nechtěl. A tak jsem zvolil druhou variantu.


Ta chvíle před výstřelem ze startovní pistole byla přímo elektrizující! A pak to přišlo a všichni se postupně začali rozebíhat. Páni, to byla atmosféra od všech těch lidí okolo, neskutečné. I když jsem si pořád říkal, abych byl v klidu, tak jsem se několikrát kouknul na hodinky, abych zkontroloval aktuální tempo a úplně se divil, jakou rychlostí běžím. Musel jsem se opravdu krotit, jednak abych ustál, že mě předbíhá spousty rychlejších běžců, a také abych se nenechal vyhecovat tou atmosférou. Paráda, první tlak jsem přestál a po prvním kilometru jsem byl v pohodě. Pamatuji si slova trenéra: jakmile už budete zadýchaný u prvního kilometru a budete cítit nohy, tak jste to přepálili. Nic takového se nekonalo, ale to už jsem byl „mezi svými“ běžci tedy skupinkou, která běžela podobným, řekněme rozváženějším tempem.


Pomalu jsem začal také cítit sluníčko, které nám ten den všem možná přálo až moc. Jasně, určitě lepší, než kdyby pršelo. Ale ideální teplota by mohla být o něco nižší. V tu chvíli už byla moje strategie ohledně občerstvovacích stanic jasná. Na každé stanici kelímek vody, kus pomeranče a dvě houbičky s vodou (jedna na zátylek a druhá do ruky pro osvěžování). Ale jak tohle vše u občerstvovací stanice rychle provést a přitom se co nejméně zdržet, to už vám nikdo neporadí J. No, každopádně to byla dobrá zkušenost a každou zastávku jsem absolvoval v kratším čase. Nicméně nějaký čas celkově mě to stálo, ale v těchto podmínkách bych to jinak nedal, to jsem věděl moc dobře. A když jsem cestou viděl několik běžců, kteří zkolabovali, tak nebylo v podstatě co řešit.


Trať pomalu ubíhala a lidé okolo trati byli fantastičtí. Opravdu bych přál každému to zažít, aby věděl, o čem mluvím. Klobouk dolu před nimi. Bez nich by byl tento závod poloviční. Krásný moment byl také na Smíchově, kde se trať točila zpět do centra a kde se běžci následně míjeli. Právě v tu chvíli jsem na trati potkal hvězdy Zitu a Martinu, se kterými jsme se navzájem povzbudili a plácli si. Myslím, že nám to všem vlilo čerstvou krev do žil.


Zhruba po třetí občerstvovací stanici jsem zaregistroval vodiče s časem 1:40, tedy s časem, který mi před závodem zadal trenér. Super, říkal jsem si – budu se jich držet. I když můj hlavní cíl v tuto chvíli (vzhledem k doznívajícímu nachlazení) byl hlavně doběhnout do cíle, přiblížit se k plánovanému času 1:40 by bylo naprosto super. A tak jsem se vodičů držel, jak to jen šlo. Jsou to vlastně další lidi, před kterými musím smeknout. Nejen, že nás celou cestu hecovali a povzbuzovali nás, dokonce nám nabízeli gely během běhu J.


U Karlína už mi začaly trochu těžknout nohy. Cítil jsem ale, že bych to mohl dát. Jak jsme se pomalu přibližovali zpátky do centra k cíli, zdálo se mi, jako bychom začali zrychlovat. Únava začala narůstat s každou minutou a já už se opravdu těšil do cíle. Teď by se mi asi hodil ten gel, který nám trenér doporučoval. Já si ho však nebral záměrně. Zkušebně jsem si ho dal při jednom z posledních tréninků a nedělal mi úplně dobře. Holt to musíš dát i tak, řekl jsem si.


Poslední 2 km už byly popravdě celkem utrpení, ale z tempa jsem nepolevil a šel jsem až na krev. Na hodinkách jsem viděl, že svůj původně stanovený čas 1:40 bych opravdu mohl zaběhnout! Pecka, říkám si, teď do toho musím dát všechno. Musím se vyždímat. Ten závěrečný přeběh přes most a cílová rovinka, to byla síla. I kdyby už tam síla žádná nezbyla, tak vás tam ta podpora lidí prostě dotlačí! Při proběhnutí cílem sem ucítil obrovskou úlevu a zároveň zadostiučinění. Všechny ty tréninky a ta dřina měly smysl. Ano, možná bych mohl zaběhnout i lepší čas, kdybych se cítil 100% fit a nebojoval s tím nepříjemným nachlazením, ale doběhl jsem a to dokonce v čase, který mi byl určen!

V cíli jsem ani pořádně nevnímal našeho hvězdného trenéra, který mi gratuloval – prostě jsem byl na dně svých sil. Pak už následovala ta krásná medaile a vyprávění si zážitků s ostatními. Nakonec dorazila i (pyšná) manželka s dětmi, o to větší sem měl radost, že jsem to dokázal.


Byl to prostě zážitek a na svůj první půlmaraton určitě nikdy nezapomenu!

Jirka týden před startem závodu onemocněl. Jeho tělo oslabila viróza, bolest v krku a silné nachlazení ho omezovalo v tréninku. Jeho srdce bojovníka mu ale stále dodávalo naději, že na start i přes tyto obtíže nastoupí. Vzhledem k tomu, že neměl zvýšenou teplotu, dostal souhlas k odstartování. Od začátku běžel strojově na čas 1:40, to byl cíl jeho prvního půlmaratonu.  Boj s vlastním tělem nakonec vyhrál a dokázal dokončit ve stanoveném čase. Jirka dělá velké pokroky a s každým dalším závodem bude svoje časy zlepšovat.